Detail aktuality

Výstava Extáze sv. Františka v obrazech Jana Jiřího Hertla a Pavla Roučky není konfrontací
v pravém smyslu slova, neboť díla obou malířů spolu dobře koexistují. Hertl nás barvitě
a oklikami vede k pointě, kterou pak Roučka shrne do koncentrovaného malířského gesta.
A dnešní divák? Pokud předsudky ke starému, nebo naopak modernímu umění, předem neuzavřel své srdce, přijme je oba.

V polovině 80. let minulého století jsme začali s obnovou obrazů z turnovského františkánského kláštera, které byly po internaci klášterních bratří převezeny do Muzea Českého ráje v Turnově. Mezi jinými to bylo i pětadvacet lunet z klášterního ambitu s výjevy ze života zakladatele řádu Františka z Assisi. Pro klášter, obnovený po požáru v roce 1707, je vytvořil turnovský malíř Jan Jiří Hertl (cca 1670–1734). Po mariánském souboru, obrazech řádových světců, a oltářních plátnech pro klášterní kostel tak dokončil malířskou výzdobu konventu, která je cenným autentickým dokladem tvorby provinčního barokního mistra, jenž se spolu se sochaři Jelínky z Kosmonos podílel na výzdobě řady kostelů a kaplí fundovaných Marií Markétou z Valdštejna.

Turnovský malíř se přidržel podoby svatého Františka, kterou ve fresce Trůníci madony kodifikoval pro další generace Cimabue. Světec je na ní asketicky vyhublý, s tonzurou, výrazným ohnutým nosem a uhrančivýma očima, tak jak jej znali současníci a zaznamenal jeho řádový bratr Eliáš: „Dokud žil, vypadal docela obyčejně, a jeho tvář nebyla nikterak krásná.  Snad jediný úd neměl docela zdravý.”   

K rychlému splnění velké zakázky přizval Jan Jiří nejen svého bratra Rudolfa a syna Václava Jiřího, ale zřejmě i další pomocníky. Výtvarná kvalita lunet tak není vyrovnaná a někdy je zřetelně poznat, kde maloval sám Jan Jiří a kde ruka pomocníka. Předlohou mu snad byly grafické ilustrace některého z barokních Františkových životopisů. Proto občas figury světce působí poněkud toporně, zato v malbě dalších postav – Krista, Panny Marie, nebo zjevech andělů – prokazuje smysl pro ušlechtilou formu těla i líbeznost tváře, které obdivujeme
v jeho starším mariánském cyklu. Co na Hertlově malbě zaujme ještě více, je vyslovená záliba
v krajinných scenériích. Malíř v duchu barokního romantismu popisuje Františkovu domovskou krajinu Umbrie, jako by ji znal. Malebnou a současně dramatickou, vyžívá se
v postižení atmosférických jevů nebo charakteristice vegetace.

Odkaz “chudáčka z Assisi”, jenž je dnes díky svému vřelému vztahu k přírodě patronem ekologů, je však mnohem širší. Stejně tak bychom tu mohli citovat z jeho myšlenek o soužití lidského společenství, o nezištnosti, skromnosti, obětavosti, pokoře, potřebě a síle víry.

Jeho odkaz je inspirativní i pro současné umělce, mezi nimi také malíře Pavla Roučku. Setkání
s těmito Roučkovými kompozicemi následovala vzápětí myšlenka konfrontovat oba malíře, spřízněné přes vzdálenost tří století stejným respektem a náklonností k nejpopulárnějšímu mezi svatými. Z Hertlova souboru jsme vybrali obsahově i výtvarně nejzávažnější malby, současně klíčové epizody Františkova života, v nichž světec v extatickém vytržení komunikuje
a splývá s Kristem. Turnovský malíř podal tyto situace vypravěčsky bohatým stylem
s množstvím detailů umocněných požitkem z barokního malířského řemesla. K nim Roučka přiřadil tematické pandány ze své dřívější tvorby a namaloval několik nových pláten. Expresivním způsobem oproštěným od jakékoliv popisnosti, a tak vlastně bližší Františkovu konkrétnímu přímému vyjadřování zachycuje intenzivní duchovní prožitek až k extatickému vyvrcholení:  „Ať uchvátí, prosím, Pane, ohnivá a sladká moc tvé lásky mou duši...“ souzní
s jeho nejstarší zaznamenanou modlitbou.

(Kurátor výstavy: PhDr. Miroslav Cogan)

Muzeum Českého ráje v Turnově / Výstavní sál / 20. 9. – 21. 10. 2018